trvanie výstavy: do 5. februára 2010

priestor: SPACE, Velehradská 7/A v Bratislave

vystavujúci umelci: Tomáš Moravec/CZ a Roman Štetina/CZ

kurátorka: Ivana Madariová

Výstava sa koná s finančnou podporou Ministerstva kultúry SR.

otváracie hodiny:  St - Pi 13 - 17.30 hod

Výstava Propíchnout pláště predstavuje aktuálnu tvorbu mladých českých súčasných umelcov Tomáša Moravca a Romana Štetinu, sériu krátkych videí, ktoré vznikli na rezidenčnom pobyte v Bratislave v decembri roku 2009. Koncepcia výstavy sa odvíja od prirodzeného spoločného záujmu autorov o tvorbu vo verejnom priestranstve a hru so špecifickými podmienkami a atmosférou situácie. Samotní autori plánovali spoluprácu už dávnejšie na základe evidentne komplementárnych prístupov ich tvorby.  

Tomáš Moravec a Roman Štetina sú výraznými reprezentantmi najmladšej generácie českých výtvarníkov. Študovali na Ústave umenia a dizanu pri ZČU v Plzni, Tomáš Moravec v ateliéri intermédií Dušana Zahoranského a Roman Štetina multimédia v ateliéri Michala Pěchoučka a od roku 2009 na Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér Nová média I., prof. Markus Huemer. Aktívne sa zúčastňujú rôznych študijných pobytov, domácich i zahraničných výstav, workshopov, sympózií a festivalov. V roku 2008 spolu absolvovali semester na VŠVU. Tomáš Moravec bol finalistom Ceny Jindřicha Chalupeckého v roku 2008.

Tomáš Moravec (1985, www.tomasmoravec.cz) pracuje s priestorom sochárskym spôsobom, často vytvára ilúzie z reálnych priestorov, ktoré virtuálne manipuluje alebo do nich vsádza novotvary narúšajúc tak preddefinované pozície daného miesta. Jeho práce sa vyznačujú citom pre umeleckú formu. Medzi hlavné oblasti záujmu Moravca patrí verejné priestranstvo, pohyb, divák a komunikácia. Pod povrchom zdanlivo estetizujúcich diel sa však nachádzajú komentáre k sociálnym a spoločenským problémom.  Dôležitým stavebným prvkom Moravcových diel je divákova predstavivosť, tok / pohyb a najmä interaktivita. Prenos informácií medzi umelcom a divákom a komunikácia diela, či spätná reakcia publika sú pre neho nevyhnutnou súčasťou akejkoľvek práce. Preto svoje diela, ktoré balansujú na pomedzí inštalácií, performance a jednoduchých intervencií do priestoru realizuje in situ, v konfrontácii s publikom a tendenciou využívať formálne a estetické prvky prostredia.

Roman Štetina (1986, www.romanstetina.com)  je významným reprezentantom českého soundartu s úspechmi i v zahraničí. Vo svojich projektoch sa pohybuje v oblasti zvukových prác a inštalácií, performance,  public-artu, dokumentu a videa. Široký záber jeho profesionálnych výstupov však obsahuje aj rozhlasové hry, hudobnú produkciu a experimenty s novými médiami. V jeho prístupe k tvorbe badať filozofický a štrukturalistický prístup. Venuje sa historickým, sociálnym a spoločenským témam.  

Rovnako ako Moravec primárne zapája divákovu predstavivosť, pričom ide ešte ďalej, keď vytvára celé dielo len v mysli publika ako napríklad v manipulovaných rozhlasových hrách, či architektúre budovanej pomocou zvukov a príbehov. Výnimočnosť Štetinovej tvorby spočíva práve v hlbokom ponorení sa do divákovej mysle a pozvaním ho na experimentálnu cestu vlastnej imaginácie. 

Artists statement

„Někdy se přistihnu jak domýšlím situace, aniž bych je zakoušel, nebo naopak často rekapituluji již prožité. Dostávám se tak do situací, kdy jasně převládá mentální činnost nad fyzickou, kdy je myšlenka více činu."

Propíchnout Pláště  (Puncture Tyres)

Prvotní impulsy práce:

Práce ve dvojici.

Práce v daném čase a místě.

Nepřemýšlet nad výstupy a významy, ale pracovat svěže.

Prvotně byla důležitá chuť vstupovat do prostředí města, působit jako element vyrušující rutinní situace. Začali jsme proto nejprve s nácvikem situací, které jsme plánovali provést ve městě. Pokud jsme chtěli přebíhat zaparkovaná auta v ulicích města, museli jsme si to nejprve vyzkoušet na svém autě. Pokud jsme chtěli přetahovat plachtu přes cizí auta, museli jsme to nejprve zkoušet na svém autě. Ovšem při nácviku situací se nácvik postupně stal přednějším než akce samotná. Nebo lépe řečeno, začalo být důležitější zaměřit se na svou aktivitu a uplatňovat ji na svém majetku, než očekávat reakce okolního prostředí při konání akcí v městském prostředí.

Jsme mladí kluci, kteří se sice každý jinak, ale oba začali v určitém ohledu brát příliš brzy moc vážně. Proto jsme chtěli touto společnou tvorbou odbourat jisté překážky, obavy z nezdaru, přehnanou spekulaci nad věcí ještě dříve než vznikne. Užívat si situaci a nelimitovat se otázkou, zda to co děláme je nebo není umění. Naším cílem bylo zbavit se strachu z prázdného papíru. Byl to prostě, ať chceme nebo ne, terapeutický pobyt - ale s tím, že by výsledek měl v tomto smyslu terapeuticky (motivačně) působit i na návštěvníka galerie. Zákonitě jsme tak při tomto způsobu práce museli počítat s náhodou jako tvořivým prvkem, který do situace zasáhl, ktery nás zaskočil, překvapil, vyděsil k smrti, rozesmál.

Pomatlat auto hořčicí není nijak složitý úkol. Zakrýt ho plachtou je ještě snadnější.

Houževnatým opakováním banálních situací se však mohou tyto úkony stávat jednoduchými

příběhy. První akce dá vzniknout druhé, ale až ta třetí opodstatní první. Důležité je odbourat strach z nelogičnosti prvního kroku. Z tohoto způsobu práce vychází pak série věcí, která funguje pouze jako celek a je nutné ji tak brát. Videa vytržená z tohoto celku logicky ztrácí význam.

Artists statement

„Někdy se přistihnu jak domýšlím situace, aniž bych je zakoušel, nebo naopak často rekapituluji již prožité. Dostávám se tak do situací, kdy jasně převládá mentální činnost nad fyzickou, kdy je myšlenka více činu."

Propíchnout Pláště  (Puncture Tyres)

Prvotní impulsy práce:

Práce ve dvojici.

Práce v daném čase a místě.

Nepřemýšlet nad výstupy a významy, ale pracovat svěže.

Prvotně byla důležitá chuť vstupovat do prostředí města, působit jako element vyrušující rutinní situace. Začali jsme proto nejprve s nácvikem situací, které jsme plánovali provést ve městě. Pokud jsme chtěli přebíhat zaparkovaná auta v ulicích města, museli jsme si to nejprve vyzkoušet na svém autě. Pokud jsme chtěli přetahovat plachtu přes cizí auta, museli jsme to nejprve zkoušet na svém autě. Ovšem při nácviku situací se nácvik postupně stal přednějším než akce samotná. Nebo lépe řečeno, začalo být důležitější zaměřit se na svou aktivitu a uplatňovat ji na svém majetku, než očekávat reakce okolního prostředí při konání akcí v městském prostředí.

Jsme mladí kluci, kteří se sice každý jinak, ale oba začali v určitém ohledu brát příliš brzy moc vážně. Proto jsme chtěli touto společnou tvorbou odbourat jisté překážky, obavy z nezdaru, přehnanou spekulaci nad věcí ještě dříve než vznikne. Užívat si situaci a nelimitovat se otázkou, zda to co děláme je nebo není umění. Naším cílem bylo zbavit se strachu z prázdného papíru. Byl to prostě, ať chceme nebo ne, terapeutický pobyt - ale s tím, že by výsledek měl v tomto smyslu terapeuticky (motivačně) působit i na návštěvníka galerie. Zákonitě jsme tak při tomto způsobu práce museli počítat s náhodou jako tvořivým prvkem, který do situace zasáhl, ktery nás zaskočil, překvapil, vyděsil k smrti, rozesmál.

Pomatlat auto hořčicí není nijak složitý úkol. Zakrýt ho plachtou je ještě snadnější.

Houževnatým opakováním banálních situací se však mohou tyto úkony stávat jednoduchými

příběhy. První akce dá vzniknout druhé, ale až ta třetí opodstatní první. Důležité je odbourat strach z nelogičnosti prvního kroku. Z tohoto způsobu práce vychází pak série věcí, která funguje pouze jako celek a je nutné ji tak brát. Videa vytržená z tohoto celku logicky ztrácí význam.